Milý deníčku,deníku,debile,ty vole,.... A komentáře.Díky:)

Bobíkův deníček 2

29. května 2007 v 11:26 | ... |  Bobíkův deníček
Doma
Po cestě se mě Ray pořád vyptával, jak mi je a co to jako bylo. Nemohl jsem mu vykládat nic o svých žaludečních potížích, takže jsem dělal, že je mi pořád blbě a nemůžu mluvit. Zdálo se mi, že se Ray drží nějak daleko ode mě. Myslím, že se bál, abych ho nenahodil. Tak jsme přišli domů a kluci se samozřejmě hned shlukli okolo, protože Ray zahlaholil: ,,Jsem tu a se mnou i chudáček poblitej Bobík!" Myslel jsem, že se rozpláču. Ale zase bylo hezký, necítit se jednou odstrčený a být středem pozornsoti. Všichni se mě ale hned začali dotýkat a hladit mě po zádech, jestli jsem v pohodě. Naskočila mi z toho husí kůže, něco jsem zamumlal a utíkal k sobě do pokoje. Myslím, že dlouho tu sám nebudu. Ach bože, ať Ray nepřijde! Teď už bych se z toho nevykroutil..
A Ray přišel..asi tak za deset minut čistýho newjerseyskýho času..zaklepal a zeptal se, jestli nechci,abych se mu vyplakal na ramínko..popadnul jsem to první,co jsem měl//a to nejbližší byly moje zbrusu nové paličky//a mrštil tím po dveřích se slovy,ať mě nechá být,že chci být sám..v hlavě jsem si znovu přehrával, co se stalo v tý kavárničce a plakal jsem..moc jsem plakal..proč jsem mu neřekl,že nechci čokoládu..že chci třeba čaj nebo kafe..to já rád..dokonce radši než Mr.Beana...
Ach jo deníčku.... víš co se stalo? Jak jsem hodil těma paličkama tak ony se rozbily... byli to moje nejmilovanější paličky a teď jsou rozbitý. Jsem já to ale tupec blbej hnusnej!!! A navíc- Ray je teď na mě naprděnej, že jsem ho tak škaredě odby(i??)l a že mu ani nechci říct, proč sem se v té kavárničce poblinkal. Ach jo... všechno je teď proti mě...A nemůžu si jít ani koupit nový paličky, protože by se mi na ulici všichni smáli...Víš, on ten incident v kavárně byl hnedka další den na internetu...Ach jo :-( ..
dám krk na to,že to tam práskla ta borka v tý růžový uniformičce,co potom oxidovala na záchodcích s tím,že tam de jen uklízet.. ;-((..tak si to zrekapituluju..Ray je naštvanej, půlka světa se mi vysmívá a moje paličky jsou rovněž v háji..napíšu dopis na rozloučenou a ztratím se..samozřejmě v noci..spousta hvězd se ztrácí,no né? a když si kluci našli náhradu za Matta, tak za mě to jistě nebude problém ¨...Deníku...dneska nadešel ten den. Dneska v noci-...bude konec. Konec s bubeníkem Bobem. Já už jsem pevně rozhodnutej, že odejdu z tohohle baráku, odejdu od Raye, odejdu od mých nejlepších kámošů, ...odejdu od MCR...Deníku, kurva, mě se chce tak šíleně brečet, ale...sem přece velkej chlap, no ne? Sbalim si všechny svý saky paky, tak okolo 3. hodiny ráno, kdy už budou všichni chrápat, odejdu a půjdu...prostě někam...někam pryč. Deníčku můj, je to pro mě těžký, to mi věř. Jo a taky ještě musim napsat ten dopis na rozloučenou. To bych nemohl odejít, jen tak.. A taky..taky chci dát něco Rayovi, protože ho mám fakt rád a nechci, aby na mě zapomněl. Takže..kde mám tužku a papír? Jo, tady. Tak jo, já to teda napíšu....*hluboký nádech výdech* ---->
Milý Rayi, Mikey, Gerarde, Franku,.....
"..píšu vám,protože se s vámi chci rozloučit..měl jsem vás moc rád,ale uvědomuju si, že tohle je už na mě moc..odcházím a už se nevrátím..díky Geemu,bez jehož známostí s Bertem bych tu možná nebyl..dík frankovi,že mě držel dál od kamer..dík rayovi,že se o mě staral..dík Mikeymu,že mi jako jediný nelámal ve vzteku paličky..dík moc..Váš Bob.."..tak..to by mělo stačit..dal jsem ten papír do obálky,na ni napsal pro kluky z MCR, zalepil ji a čekal na třetí ráno..uběhlo to celkem rychle,tak jsem si zbalil svoje věci,popadl dopis a vydal se do kuchyně,abych svoje psaní přimagnetoval k lednici..ale chyba lávky..v kuchyni někdo byl..seděl tam na židli, po tváři mu tekly slzy..schoval jsem se za jednu skříň,ačkoli vůbec nevim,že tam dřív nějaká byla,skrz kterou jsem poznal,kdo to je..byl to Gee .....Krčil jsem se tam asi čtyři minuty, ale pak mi začalo být blbý takhle Geeho pozorovat..teda jako spíš mě bolely nohy jak jsem byl skrčenej, ale to první zní jako ušlechtilejší důvody. Přemýšlel jsem, jestli se mám vytratit, nebo tiše zakašlat a nenápadně na sebe upozornit. No nakonec mě napadla taková blbost, že si prostě soupnu. Vynořil jsem se přímo před Geem a myslím, že ze mě měl malej šok. Trochu se na té židli zakolíbal a skoro spadl. Vyjeveně na mě koukl. Dělal, že si protírá oko, ale věděl jsem, že se snaží nepozorovaně utřít pár slz. Ale než jsem se stačil zeptat, co tu dělá, zadíval se na obálku v mé ruce.
,,Ty jdeš teď na poštu?" zeptal se nechápavě...
Nevěděl jsem co říct. Jasně, že jsem Gerardovi nemohl říct tu krutou pravdu, že odcházim, když tu tak tiše plakal. Co se dalo dělat....zakroutil jsem hlavou a zklameně schoval dopis do kapsy u kalhot.
,,Gerarde, co je?" zeptal jsem se asi po 3 minutách trapnýho ticha, kde jenom Gerard pofňukával a já stál jak ten největší blb. Gerard se na mě koukl. A byl to takovej pohled...plnej smutku, strachu, lítosti, pohled, kterej jasně říkal "potřebuju pomoc"....a já věděl, že Gerard mě teď přesvědčil o tom, abych u MCR zůstal. MCR je moje všechno, můj život. Jedinej Gerardův pohled všechno změnil. Teď a tady..
Překonal jsem svou stydlivost a nechuť z fyzického kontaktu a vzal jsem Gerarda kolem ramen. Věděl jsem, že ho tohle uklidní, ostatně Frank ho vždycky objímal nebo něco podobnýho, když se Gee cítil na dně (nebo i jen tak, ale ještě jsem nepřišel na důvod??) Gerard popotáhl a pak jsem na rameni ucítil mokro, trošku jsem se zavrtěl, ale to, že mi Gee zasoplil rameno jsem prostě musel překonat. Jenže Gerard mě prostě nechtěl pustit. Držel se mě jako klíště, nic neříkal a pomalu z něj šel strach. Já navíc nevěděl, jak jinak ho povzbudit, takže jsem tam jen tak stál a neodpoutal se od něj, ani když jsem zaslechl kroky. Pak mě najednou oslepilo světlo. Zamžoural jsem do dveří kuchyně a tam stál Ray. Divně na nás koukal a já, deníčku, věděl, že je zle. Moc zle ...
ach jo denicku...proc se musi vsechno vzdycky takhle pokazit...vzdyt Ray si bude myslet, ze s Gerardem neco mam (ikdyz teda netvrdim, ze bych si nedla rict), ale to neni pravda (zatim :D)...jak jen mu to mam vysvetlit...obzvlast kdyz sem mel v ruce stale ten dopis...no ale pockej...este ti to dopovim...Ray tam vesel a kdzy ans uvidel tak mel tak strasne smutnej pohled :'(...pak se otocil a chtel odejit...jenze asi zakopnul o ten muj kufr, ptz se ozvala strasna rana a zakleti...to si Gerard teprv konecne vsimnul, ze je rozsvicenoa ze nekdo vesel...sem se sel podivat co se stalo s Rayem...a s mym kufrem..
Oba se koukli směrem ke kufru. Zamračili se. Jasně, že je hned napadlo, proč ten kufr asi mám. Ale horší bylo, že se otevřel. Jo... Ray měl krásnej výhled na všechno mý spodní prádlo a... otevřenej deníček! Bože, proč mě maminka naučila psát tak velkým písmem... viděl jsem, jak zaostřuje pohled na otevřenou stránku. A co bylo zrovna na ní napsaný? Rayovi se rozšířili zorničky.. sakra, doufám, že to nebyla zrovna ta část, kde jsem psal o....tom, že ještě nemám žádný zkušenosti! Nechci, aby o tom Reay věděl! Ale já mám samozřejmě takovou smůlu, že to zrovna ta strana byla a Ray to měl samozřejmě přečtený. Podíval se na mě a sebral deník, asi nechtěl, aby si to přečetl taky gerard (jemu trvá číst dlouho, potože umí zpaměti jen polovinu písmenek)
Ray se na mě uculil a někam s deníčkem odcházel........Z toho bude průser. Ale deníčku, jelikož ti to teď píšu, už víš, že to dopadlo dobře ...
No, dopadlo to dobře... jak se to tak vezme. Na jednu stranu se Ray dozvěděl všechny moje nejintimnější niterné pocity, s kterými bych se mi nikdy nesvěřil, a na druhou stranu, když mi pak deníček vracel... no prostě řekl:
,,Pokud se bojíš jen z tohodle důvodu.... tak je to zbytečná obava!"
Nasucho jsem polkl a podíval se mu do očí. Do čela mu spadalo pár kudrnatých pramínků a vypadal tak sexy... a pak ve mně prostě najednou něco přecvaklo a naklonil jsem se k němu. Teda... asi čekal nějaký vášnivý polibek, ale přece věděl, jak jsem nezkušený. Takže jsem mu dal takovou maličkou pusinku na rty, asi jakou si dávají děcka ve školce. Zatvářil se divně a místo aby mi teda poradil nebo něco, tak se otočil a odešel... deníčku, promiň, že máš tak mokré stránky, ale já prostě nemůžu přestat brečet. ..
no tak,musím se pochlapit..neodešel jsem a tak se budu muset vypořádat se svou nelehkou situací..ještě ten den jsem si připravil věci a šel spát..ráno jsem si přivstal a udělal obrovskou snídani,dal ji na tác a pak přicupital k Rayovu pokojíku..zaťukal jsem a opatrně vzal za kliku..řekl jsem: "Vstávat,snídaně je na stole-"..ale Ray tam nebyl..alespoň jsem si to myslel..naštvaný,že mi moje ranní překvápko na usmířenou nevyšlo,jsem chtěl odejít-tác jsem tam nechal,když v tom jsem uslyšel hlas-jakoby zezdola..kleknul jsem si na Bobek a co nevidím..pod postelí leží Ray a něco stříhá těma úchylně růžovýma nůžkama.."proč seš tam dole"zeptal jsem se..Ray vylezl,narovnal se a řekl:"chceš něco ukázat?"..trošku jsem se bál,ale přikývnul jsem..Ray vzal za postel a nadzvedl ji,takže bylo vidět,co je pod ní..nevěřil jsem vlastním očím..na jeho růžové podlaze byla koláž z mých a Rayových fotek se spoustou srdíček a hesly typu:I LOVE YOU..promnul jsem si oči,jestli se mi to nezdá..několikrát jsem se štípnul,ale pak jsem si řekl..teď nebo nikdy,popadl jsem Raye a chtěl ho začít líbat-skoro to vyšlo jenže Ray upustil postel a ta mi spadla na nohu..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama