Milý deníčku,deníku,debile,ty vole,.... A komentáře.Díky:)

Rayův deníček 2

6. června 2007 v 18:01 |  Rayův deníček
ach deníčku...musím ti honem povědět co se stalo. Zdál se mi sen. Ležel jsem na louce plné růžových květinek. A potom ke mě přiběhl bob ať jdu za ním tak jsem ho následoval. Najednou se před námi vztyčil růžový hrad. Bob vytáhl z kapsy klíč a odemknul velká vrata. Já sem tam zaklídl růžovou postel a......potom jsem se probudil :-(:-(...lépe řečeno probudil mě jakýsi rachot. Podíval jsem se co to je a uviděl jsem boba jak drží pastelky a náčrtník a kolem něho leží kytara brrjle a paličky. když si všimnul že jsem se probudil hodil po mě zlostný pohled a potom spustil jak jsem mu to mohl udělat...
Milý deníčku...dneska je to asi poslední zápis,mamka mě totiž kontroluje po telefonu jestli už spím...., ale nevím, co zlého se mi ještě bude zdát...vypadáto, že Bobík je na mě naštvaný a já nevím jak se mu omluvit.....Nechci si to s ním rozházet....rozhodl jsem se, že mu zítra nakreslám krásné přáníčko...a budou tam všude srdíčka a roztomilí smajlíci...vím, Bob je trochu mrzout ale po tomhle určitě roztaje...
Gee na mě byl zase ošklivý. Společně s Mikeym si ze mě utahovali, z mých vlasů....nejdřív mi do nich dají žvýkačku a pak se mi smějí. Asi to řeknu mamce a taky Geeho mamce, ta mu dá....
Tak deníčku pac a pusu, doufám že už nebudu mít dneska žádné ošklivé noční můry
--------------------------------
Ahoj deníčku, dneska jsem vstal obzvlášť brzo, nemohl spát- pořád jsem myslel na Boba a na to,, že je na mě naštvanej. Svůj plán, udělat mu přáníčko, jsem hned udělal. Zeptal jsem se Gerarda, jestli si můžu pučit jeho pastelky- samozřejmě, hned mě odbyl a řekl, že ON kreslí jenom tužkou a ještě se mě zeptal, na co chcu pastelky, když kreslim jak 3-letej šimpanz. Chtěl jsem se tomu zasmát, ale nešlo to. Byl sem naštvanej. Už zase. Kreslení přáníčka jsem teda odložil a šel do koupelny. Někdo tam byl.
Vim že se to nemá, ale otevřel jsem dveře a uviděla nahatýho Franka jak si holí pindíka...(:D:D) Když mě uviděl, vyskočil, přiběh ke mě a zabouch mi dveře před nosem. A pak mi přes zavřený dveře nadával. Achjo... co sem komu udělal, že sou na mě všichni tak zlý?
Šel sem se napapat.. Dal jsem si Nesquik s mlýčkem. Mnam. Jako od maminky. Všiml jsem si, že mě při jídle zaujatě pozoruje Mikey. O co mu jde? On se do mě zamiloval??? :-))
a tak jsem se na něho v přesvědčení že mě má rád hodil zamilované očko. Ale deníčku on se na mě zašklebil. Došlo mi že je asi trochu naštvaný kvůli těm brýlím. A tak jsem si ho nevšímal a myslel si že odejde. A nakonec odešel. Já sem dopapinkal svoji vydatnou snídaňku a šel jsem se podívat co davaj v televizce. A to bys nevěřil deníčku byl tam můj oblíbený raníček o lokomotivkách. Byl jsem štěstím bez sebe a pozoroval jsem děj pohádky ale přišel frank. Prosil mě abych nikomu neřikal že se TAM holí že by si všichni mysleli že je buzna. A já ho měl konečně v hrsti deničku
Ale já zůstanu Bobíkovi věrnej, ať si nemyslí. Musím pro NĚJ něco vymyslet. Možná....ale ne, to ne, deníčku, to by se mu nelíbil. Deníčku, ta máš ale nápady......Ale teď mě napadlo, že ti zlí wayovi tu odpoledne nebudou. A Frankin určitě odjede taky......hmmmm asi nachystám Bobíkovi nějaký překvápko.....To se mu bude líbit....
tak konecne je to tady..Wayovi odjeli a vzali sebou i toho protivnyho Franka.nemuzu uverit ze jsou pryc,najednou mam pocit absolutni rovnovahy..Bobik spi,vsiml sem si ze ve spanku vypada jeste vic sladce nez normalne..vis denicku,hodne jsem premyslel o me a Bobovi a myslim ze bysme si hodne rozumeli.Ve vsem,vsak vis!! ihned jak ti provokateri odjeli zasel jsem do sveho pinkhouse a vytahl zaprasenou krabici ....od Bobovi postele sem pak posypal cestu az ke mne do pokoje kvitky z ruzi,ktere byli v krabici..u me na stole sem pak rozdelal baleni susenek z Italie,ktere sem si schovaval na zvlastni prilezitost..myslim ze ted je na ne vhodna chvile..zatemnil jsem okna,rozsvitil intimni osvetleni,provonel vzduch ruzovym parfemem a pustil prijemnou hudbu..jo abych nezapomel,snazil jsem se ucesat...Snad se to bude Bobobi libit,uz se nemuzu dockat az se probudi...
čekal jsem asi půl hodiny, netrvalo to dlouho a Bob se probudil. Měl tak sladce rozcuchaný vlasy... Promnul si oči, protáhl se a ještě v polospánku řekl:"Co to má jako znamenat?" řekl to naštvaně. Už zase. Je pro něj asi těžký, dávat najevo svoje pocity. Usmál jsem se na něj a řekl, že to je pro něj překvapení. Nevěřil svým očím.
Čekal jsem co udělá. On tam jen tak stál a zaraženě si mě prohlížel. Ležel jsem krásně naaranžovaný ve vyzývavé poloze a v růžovým třičku.
Ještě chváli koukal a pak se otočil a odešel. Co to má znamenat??? Kam šel? Vstal jsem a rozběhl jsem se za ním. Ozvaly se moje dřevěné nohy (přece jen půl hodiny ve stejné poloze) a já spadnul. Rozbil jsem si kolínku a začal jsem brečet. Za chvíli se objevil Bobík a začal mě utěšovat... Hehe
donesl mi takovou krásnou náplast s Garfieldem byla uplně krásná no a když mi tu náplast lepil byl tak roztomioučkej a sladkej nemohl jsem se na něho vynadívat přestal jsem brečet a bobík mi utřel moje slzičky a pak.....jsem se mu dlooouze zadíval do očí ale on pohledem uhnul a začal se červenat. Chytnul jsem ho za jeho bradu ale on se mi ňák vysmíkl a utekl. Naštvaně sem si lehl na postel a čekal až se vrátí...a čekal.....řekl jsem si že bych tu nemusel jen tak ležet a čumět do stropu a tak jsem si vytáhl moji nejoblíbenější knížku Sněhurka a sedm trpaslíků kterou mi maminka darovala když mi bylo šest a začetl se. Zrovna v té nejlepší pasáži mě vyrušilo klepání na dveře. Zařval jsem dále. Vstoupil bob a deníčku to bys nevěřil co mě na sobě za oblečení. Růžové tričko se srdíčkama a jakysi kalhoty. Taky růžový. Potom se mě zeptal jestli si může číst se mnou a lehl si ke mě ...
bylo to tak vzrušující! Střídali jsme se s Bobem ve čtení Sněhurky. Chvíli četl já, chvíli pak on. Když to skončilo větou "A žili šťastně až do smrti", podíval jsem se Bobovi do očí a usmál se. On mi to oplatil a pohladil mě po vlasech. Škoda, že jsem to přes to afro necítil. Na tváři se mi objevoval ruměnec a Bobovi taky. Bylo to hrozně sladký. Najednou Bob vstal a pustil náš CD přehrávač. Začala se z něj linout pomalá romantická melodie. Ááááách... Bob přinesl do postele ty italský oplatky a začali jsme se krmit. Sice jsme nic neříkali, ale i přesto jsem cítil, že mě Bob miluje...
po dnech té neskutečné křivdy od ostatních členů to bylo opravdu krásný rozptýlení...aaaaaaaa deničku.......... deničku ja sem tak šťastný..nejde to vyjádřit ani písmenky ani slovy...mám chuť léétat...fííííííííííííííí odletět s mojim bobankem někam pryč od gerarda a franka a majkýho...užívat si jenom jeho a relaxovat a potom dělat blbosti a číst si další pohádky a dívat se na romány a usínat spolu a.......ja ho prostě miluju!!!!!...potom se zase ozvu deničku paaaa
-----------------
Milý deníčku,
Píšu ti zas po dlouhé době, nezlob se na mě. Moc se ti za to omlouvám. za to tě provoním tak že budeš vonět růžemi až do velikonoc.
No ale ted seš určitě napnutej jaký to je s Bobem, vid? Tak já ti to prozradím. Bobík je moje pusinka. Moje beruška, sluníčko, srdíčko, moje malá prdelka.
Asi tě taky zajímá, jestli jsme spolu už.. too. No co tě to napadá deníčku! Ty ty ty.. pořád si cenám svého panenství. Ikdyž Bobík je asi ten pravý. Už mi kolikrát šáhnul tam....ale já se nedal. Vždycky jsem se rozbrečel, že nemůžu a že ještě nejsem připraven a Bobík mě tak krásně utešoval. A víš co sme vymysleli za fintu, abysme mohli být spolu i na veřejnosti? Já si oblíkám šaty ( takový květovaný jako nosí maminka)a na hlavu si dávám klobouk... Vypadám jako holka a můžeme volně chodit po městě. Říká mi Marge.
Ale jednou jsme šli nakupovat a já si chtěl vyzkoušet takový krásný růžový tričičko. A tak jsme spolu zalezli do kabinky a bobík byl celý rozpálený a začal mě líbat a já zase zkameněj. Teda tam dole. Zazmatkoval jsme deníčku můj a vypádim jsem z té kabinky ve svém přestrojení marge a pod sukní se mi jasně rýsoval můj lulánek. Bobík se za mnou rozběhl a začal mě líbat. Toho dole to moc nezklidnilo a tak sme museli vypadnout nalepený předkama na sebe..
pohledem deníčku:
ty si vážně prase raymonde... furt do mě čmáráš samý nechutnosti, a já to musim číst a ani poblejt se nemůžu... myslíš že mě zajímaj ty kokotiny co děláš celý dny? ne, nezajímaj... ale kuwa nemůžu ti to dát ani vědět protože sem jenom debilní deníček a nemám ruce a tak nemůžu psát. mimochodem ty kreténe eště jednou na mě fíkneš ten hnus kterýmu říkáš vůně a asi ti přivřu frantíka do desek!!
Ray:
Po tom incidentu v obchodě jsem se radši na hodinku, na dvě, stáhl do mýho pokoje. A přemýšlel.. o mě a o Bobíkovi, jakej jsme to krásnej pár, i když se nám občas stávaj ty trapasy. Ale co, komu by se trapasy nestávali, že? Šel jsem do kuchyně a seděl tam Bob. Koho jinýho bych taky mohl čekat, když Majký s Gerardem a Frankinem odjeli. Měli jsme to tu teď s Bobíkem celý pro sebe. Bob pil kafe a zeptal se mě, jestli taky nechci. Řekl jsem že ne, že si radši dám jenom minerálku. Bob pozvedl obočí a zeptal se, proč "radši"? Nevěděl jsem, co na to odpovědět, tak sem neoodpověděl nic. Najednou jsem uslyšel znělku z Večerníčku- zvonil mi mobil. Zvedl jsem to. Na druhým konci byl Gerard.
a gerard mluvil něco o tom že byli v jakemsi obchodě a že tam viděl že bob utíká za nějakou ženskou v ružovym oblečení. Že na něho volali ale on nic. A taky řikali že přijedou už brzo. Rozesmutnělo mě to...MOC. Nemůžeme s bobikem shlidnout ještě další pohadky. Zatim sme stihli jenom popelku a jakejsi román u kterýho sem se zase rozbrečel. Ono to bylo ale tak dojemný :-(. A bob se mě snažil utěšit. Ale vubec to nepomahalo ja sem se rozeřval ještě vic a utekl sem do pokoje kde sem se zamknul a povidal sem si s mím růžovym plyšačkem. Ale bobik se ke mě furt dobyval a mlel cosi o tom že pundem do půjčovny na nějakou komedii a uvařine si kakao. A tak sem mu otevřel a šli sme. Ale ja debil zapoměl na šaty a klobouk takže sme si to špacírovali na ulici drželi sme se za ruky vubec nam to nedošlo. A kolem jeli zrovna ti tři
Pohledem FRANKA:
Tak už jsme se vracely ani nevíte jak se blbě řídí když se ti dva jenom hádají :-[.Tak sem si jich moc nevšíml a najednou co to moje oči nevidí nejdříve sem viděl páreček ale jako pak jsem se začal smát těm šatům a kluci čemu se směješ??Heh tam těm dvoum a ty šaty jsou hrozné.Gerard zahmouřil očima a najednou vykřikl ,,Ty vole to je Bob a Ray,, nechtěl jsem tomu věřit tak sem taky zaostřil a ono fakt všichni uplně buchec až z toho Mikeymu začly téc slzy.Dojely jsme domů a pořád jsme z toho nemohly. Čekaly jsme na Boba a Raye až příjdou mezitím jsme se najedli.
A najednouti dva přišli.......
Ray:
Deníčku to bys nevěřil jak jsme se celé odpoledne měli dobře.Drželi jsem se s Bobíkem za ruce a já pořád nevěřil tomu,že mi koupil ty růžové rukavičky z obchodu U Králíčka,na které jsem tak dlouho čuměl.Deníčku byli teda pěkně drahý,ale sluší mi a Bobík to taky říká.Ouu deníčku já jsem tak štastný..musím tě zase nafíkat tím sprjme,protože mi vyčucháváš a já moc dobře vím,že ti to dělá dobře..Pak se ozvu pápá
Byl sem celej nadšenej z těch rukaviček, ale moje nadšení hnedka odpadlo, když sem přišel s Bobčou dom a tam- Frank, Gerard a Mikey sedí u stolu a ustrašeně na nás čumí. Nevim, proč koukali ustrašeně, byl to pohled něco jako "nepřeskočilo vám, ste v pohodě?" nebo něco na ten způsob. Když sem je tam uviděl sedět, děsně sem se začervenal a Bob rychle pustil mou ruku, kterou sem měl celou zpocenou. Frank se zvedl a povídá, že Apríl je až za měsíc a já na to, že to není žádnej Apríl. Bobík radši nic neříkal a koukal do země. Gerard se zvedl taky a položil mi ruku na čelo, jak se to dělá, když má někdo teplotu. Plácl jsem ho přes ni a zamračil se. Vůbec se mi chování kluků nelíbilo. Měli být rádi, že se máme s Bobem rádi, ne?
zvlášte gerard!!...že už ho ted neotravuju a hledim si svýho bobika...on ma zase franka!!...ale né oni nas prostě napokoji nenechajou a musijou rejpat....ale najednou mě bob chytil za ruku a chtěl utict...ale ZASE :-( ty moje zkamenělí nohy..a tak sem hňápnul ti tři se začali řehtat bob tam jen tak stál a já sem s brekem utekl do pokojíčku.. :-( :9:
Bobík za mnou přišel, vzal mě za ruku a vedl mě k těm bestiím.
promluvil: My se máme rádi! Stejně jako ty Gerarde s Frankem!!! tak nevím proč se nám smějete. nevidíte že to ray nemůže přenést přes srdíčko!!! Bobíkovi po tváři sjela jedna obrovská krokodýlí slza. Frank se zatvářil provinile a podíval se na Gerarda, pohledem typu "má pravdu" jediný Mikey se cítil jako outsider a tak není divu že začal řvát:všichni ste buzny! ta zasraná RAyova růžová vám leze na mozek!!!
Ještě víc mě rozesmutnilo a tak se na Mikeho vrhl a brečel mu na hrudi.
mickey! proč mi to děláš a já tě mám tak rád! - nemyslel jsem to tak jak jsem řekl ale bobík to tak pochopil a tak na mě koukal a jen koukal a najednou jsem uviděl DVĚ krokodýlí slzy a bobík utekl. "Bobíku" zvolal jsem. "Vrat se, Bobíku!" utíkal jsem za ním, ale on se zamkl v pokoji a řekl, že mě nechce ani vidět.
bože! co budu dělat!!!! brečel jsem tam před bobíkovými dveřmi, brečel jsem tak že jsem neviděl, brečel jsem tak, že jsem spadl na zem a bouchal pěstičkama do země. ani maminka by mě v té chvíly nedokázala uklidnit. jenom bobík. BOBÍKU!!!!!Začal jsem řvát tím svým koncertovým řevem, připomínající hienu. Áááá, zlomil jsem si nehet!! Tak toho je na mě moc bože! a ještě ke všemu jsem své krásné růžové třičko vyválel v něčem co bylo na zemi...bylo to podezřele bíle...a to už na mě bylo opravdu moc- bob, nehet, tričíčko. Zatmělo se mi před očičkama a pak nevím.
Po chvíli (nebo po několika hodinách- neměl sem vůbec žádnej pojem o čase) jsem se vzpamatoval. Ještě pořád sem seděl před pokojem Bobíka. Už se od tam neozývali žádný zvuky, žádnej brek, nebo bušení do polštáře. Dveře byli pořád zamčený. Vzdychl jsem. Měl jsem se fakt hrozně. Zhroutil se mi celej život. Bobík už mě nechce vidět... před ostatníma klukama se nemůžu ukázat. Cítil jsem se hrozně provinile, za všechno můžu já. Začali se mi po tváři koulet slzy. Seděl jsem před dveřma Bobči a tiše plakal. Najednou se otevřeli dveře a vyšel Bob, celej rudej, od toho, jak brečel. Koukl na mě a já koukl a něj. A pak sem to ucítil. Takovej pocit, jsem ještě nikdy neměl. Pocit, že mě někdo má opravdu rád.. věděl jsem to... koukali sme na sebe s Bobčou děsně dlouho. Pak jsem se pomalu a opatrně zvedl, jako bych stál před nějakou nebezpečnou šelmou a chtěl ji nakrmit. Bob rychle ustoupil a krok ale já šel blíž a blíž k němu. Byli jsme úplně u stěny a já se blížil svým obličejem k Bobovýmu. Zavřel jsem oči a přiotevřel rty, ale Bob se vysmýkl. Utekl. Opřel jsem se o zeď a zase si sedl. Všechno bylo nanic.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama