Milý deníčku,deníku,debile,ty vole,.... A komentáře.Díky:)

Deník úchylného chlapce 12

28. srpna 2007 v 17:43 |  Deník úchylného chlapce
Druhej den jsem se probudil a strašně mě bolela hlava...To ten rum.
Chvilku jsem uvažoval,kde to jsem a co tu dělám a zda jsem nikoho nezabil.Nakonec jsem usoudil,že snad ne,ale nebyl jsem si tak úplně jist,co se vlastně po tý flašce rumu dělo...(Kromě toho,že jsem byl jak dělo :-) )
Poslední vzpomínka bledla někde v místech,kdy jsem se s prostěradlem na hlavě vydal koupit jetě jednu a vyděšené prodavačce jsem musel vysvětlovat,že toto není přepadení,ale že jsem duch.
Pak už všechno splývalo v jednu barevnou šmouhu.
Nezbývá,než doufat,deníčku,že jsem toho zase tak moc nevyvedl a rychle usnul...snad...
Sešel jsem tedy do kuchyně,především hledat aspoň aspirin...
Našel jsem střepy,co asi kdysi byly...kdoví čím...ožná talíř,možná láhev,možná to mohla být ještě te sklenička od džusu...ale tu už zřejmě Mikey uklidil...
Ano...když tam tak klečel s hadrem,úplně jsem viděl Frankův výraz...!!!
Deníčku,já vím,že jsem asi sobec,když bych tak chtěl,aby byli oba se mnou...ale...ale. Vždyť všechno bylo tak krásné...(až moc krásné...ano,to mi šeptal tichý hlásek v mé hlavě...moc krásné,než aby to tak mohlo zůstat)jen do chvíle,než jsem do toho všeho téměř neúmyslně zatáhl svého bratra...a to jen pr jeho oči...což mě nutně svádí k závěru,že vším strůjcem nejštěstí jsou jeho oči...Já mu podal prst a on mi vzal Franka...Hada jsem si hřál na prsou...a nejen tam...
Bylo mi pořád dost smutno...A pořád mě bolela hlava.
Nakonec jsem našel aspirin,nalil si do sklenice vodu...(Asi budu zase chvíli abstinovat...)a už jsem se chtěl vrátit zpátky do ložnice,protože mi nebylo moc dobře...ale v tom mě upoutalo něco jiného-zhroucená postavička na židli v rohu,jíž jsem si prve nevšiml.
"Mikey...?"zašeptal jsem polohlasně a přistoupil k němu,abych zjistil,co se vlastně děje.
Až mi z toho přeběhl mráz po zádech...Plakal...Chápeš to,deníčku...?Jako malý děcko...
"Co se stalo...?"nedám si pokoj...Nikdy...musím to vědět,navíc-tohle bylo tak moc podivné,že se nedalo pochybovat...
Zvedl ke mně uslzený pohled...Kam se jen poděla ta nenávist...?Co se to s námi všemi stalo...
"Tak co se stalo?"snažil jsem se co nejvíc přiblížit tušenou katastrofu.
"On..."zakoktal se a nervózně se rozholédl po místnosti,jakoby hledal únikový prostor.Nehodlal jsem mu ho poskytnout.
"Kdo on?!"
"Frank...on...Je to marné,Gee...chce tebe...Já...Nejsem pro něj nic...Jen chabá náhražka...Nikdy by mě nedokázal milovat tak,jako tebe..."
Pomaloučku mi v hlavě začaly bušit písty a spínače a převody se daly do pohybu.
"Jak...jak to všechno víš...?"Byl nadliský výkon zesílit svůj hlas až natolik,aby ho slyšel.
"Řekl to...a mluvil ze spaní...Ne Gee...Na co jsem si hrál...Je tvůj...Tak jdi a vem si ho..."kysele se usmál,pak mě pohybem ruky poslal pryč.
Nehodlal jsem ani tak zůstat příliš dlouho...
Čím dál líp...Deníčku,teď poraď...
Zavřel jsem se u sebe v pokoji a pokoušel jsem se nějak strávit získanou informaci.
Pak jsem si vzal dva aspiriny,lehl si na postel a rozpřemýšlel se tak usilovně,že jsem z toho usnul...

Nespal jsem asi ani hodinu,ale na to,abych se probudil ještě rozespalejší,to docela stačilo.
Na parapet okna bubnoval déšť.A bylo pozdní odpoledne,které se pomalu stává večerem.
Chvíli jsem se díval na déšť z onoho inkriminovaného objektu a přemýšlel jsem,co mám dělat...Zda to,co chci udělat,je vůbec dobré...Nebo jestli to nemám nechat tak,jak to je.
Dilema,déňo,dilema,no...
Pokud bych nechal Franka s Mikeyem,tak bude šťastný Mikey.A Frank možná taky...(ačkoli prej miluje mě,ale kdoví,co se mu honí v palici).
Na druhou stranu,když to znova zrekonstruuju s Frankem,tak budu šťastný já...a Mikey se s tím snad nějak popere...
Tak co,deníčku? Mé štěstí,nebo štěstí mého bratra?
Nakonec jsem se velice sobecky rozhodl pro to,že já jsem tu ten přednější.
Zvedl jsem se z postele a šel jsem si na kuráž vzít ještě jeden aspirin.
Dole jsem potkal Mikeye,jak zrovna odchází.
Jen se na mě podíval a nic neřekl. I přesto jsem pochopil,že si jde do "našeho" domu pro svoje věci...Nedokázal jsem mu taky říct vůbec nic. Jen se na mě smutně usmál,já na něj taky,a pak vyšel ze dveří.
Dům tak nějak až na mě a Franka,který byl stále ještě ve své ložnici,zel prázdnotou.
Nechápal jsem moc,kam se všichny poděli,a nutno říct-bylo mi to fuk.
Vzal jsem si ten aspirin a pomalu jsem začal stoupat po schodech.Měl jsem srdce až někde v krku a začínaly se mi trochu třepat ruce.Byl jsem strašně nervózní,a nějak vůbec nechápu,proč vlastně...No řekni,deníčku,rozumíš tomu?
Zaklepal jsem na dveře Frankova pokoje. (A kde se ve mně najednou vzala ta dikrétnost a zdvořilost?!Dějou se divný věci,déňo,fakt že jo...)
Po chvíli,kdy mi srdce bilo jako zběsilé se ozvalo tiché "Dále".
Zmáčkl jsem kliku a vstoupil.
Frankie seděl na posteli a melancholicky sledoval déšť za oknem...Vůbec nevypadal v pořádku.Vypadal totiž zamyšleně.
Tiše jsem přešel pokoj a posadil se vedle něj.Chvíli jsem ještě sledoval směr jeho pohledu,pak jsem se i odhodlal promluvit,ačkoli bych spíš nejradši utekl někam hodně daleko.
"Franku...?"
Otočil se...Podíval se na mě...A já nechápal,kde se mu v očích vzal ten smutek...Možná si myslel,že jsem to s ním přišel ukončit.Ale já to v úmyslu neměl...
"Ehm...myslím...že...že bychom si měli promluvit..."začal jsem poněkud zdráhavě a uhýbal pohledem do všech možných koutů místnosti.
"Ano,asi ano..."
Vzduch v místnosti se zdál nedychatelný...
"Pojďme to zkusit ještě jednou od začátku...Bylo to přece tak krásné...A byla by škoda to hned zničit pro pár problémů a neshod."
vychrlil jsem ze sebe dřív,než mi vůbec stihlo dojít,co to vlastně říkám.
Udiveně,ale rozhodně ne pobouřeně se na mě podíval.
"Ty to chceš zkusit znovu...? Copak tobě nevadí,že jsem...Já...a Mikey..."
Byl to dost ukoktaný rozhovor,ano,deníčku.
"Vadilo mi to,ale pak..."chvíli jsem uvažoval,zda mu říct to,co mi zmíněný řekl,ale pak jsem si to rozmyslel,"pak mi došlo,že tě miluju...a ty mě...a můj bratr...že...že..." nechal jsem větu viset ve vzduchu a zadíval jsem se Frankovi do očí.Konečně jsem k tomu totiž sebral sílu.
"Víš určitě,že to chceš...?"
Přikývl jsem. Máloco jsem věděl tak určitě jako tohle."Mám jen jednu podmínku-Jen my dva. Nikdo další...Platí...?"
Chvilku se zamyslel a já už s hrůzou čekal,co bude dál.
Pak to odsouhlasil...
Tak přece,deníčku...Tak přece ještě není tak úplně všemu konec...
"A začneme úplně od samého začátku...?"zeptal se mě a zase nasadil ten svůj k sežrání zvrhlej úsměv,kterej mi tak moc chyběl...
Když od začítku deníčku tak odzačátku....vzali sme to pěkně z gruntu...rozhodli sme se, že na týden vypadneme a uděláme si volno jenom my dva....
Rozhodli sme se, že projedeme všechny důležitý místa, který se k našemu vztahu nějak vážou....
No popravdě....nepřál bych ti vidět ten vyděšenej pokoj recepční z toho hotelu v Německu kam sme se taky rozhodli po dlouhém zdráhání zajet.....
"Mohu nějak pomoci?"...zeptala se v tom jejich jazyce.....bože deníčku ta němčina je vážně přišerná...jak tím jazykem někdo může mluvit...natož ještě zpívat...no to je jedno...Frank nám obstaral zase ten samej pokoj jako minule....recepční viditělně pobledla když si všimla...jak na mě Frank mrknul....
Odpoledne sme si udělali výlet do okolí...jelikož to bylo v horách tak sme se nechali vyvézt lanovkou na nějaký ten vrchol s děsně krkolomným názvem a už si jen užívali ten pohled...

Až na to,že já jsem se chtěl předvést a tak jsem si na vrcholek vyrazil jen v lehký bundě...No deníčku,mně ti byla zima...
I Fran postřehl,jak tam klepu kosu.
Chvíli jsem měl trochu strach,že se mi leda začne pošklebovat,ale nakonec udělal něco úplně jiného. Vysvlékl svou bundu a zabalil mě ještě do ní...Deníčku,já ho tááák miluju... <3<3<3 Ona tam kvůli mně mrznul jen ve svetru a vůbec mu to nevadilo,nebo to na sobě aspoň nedával znát.
Když jsme se pokochali výhledem,vrátili jsme se do hotelu.
Frankie nám oběma obědnal pár panáků rumu a poměrně v dobrém rozmaru a už rozhodně ne promrzlí jsme se vrátili na pokoj.

Frank vzal sebou krabici všech možných fotografií...dokonce i těch...když sme byli ještě malý klucí a neznali se.....vůbec netuším, kde se to u něj vzalo...ale on vždycky schraňuje takový poklady.....
tak sme si je začali prohlížet...našel sem tam spoustu pro mě již zapomenutých....třeba když sem se prvně opil, a pak běhal po městě jen tak jak mě Pán Bůh stvořil....teda ani ne tak bůh jako moji rodiče samozřejmě....naštěstí mě tam nikdo neznal...a bylo to pozdě v noci..tak co řešit??
Pak sem objevil nejroztomilejší fotku na světě....mýho Fee když šel poprvý do školy....byl tak sladkej...ostatně to mu zůstalo až do dneška....
dokonce přivezl nějaký videa...třeba z dovolený s klukama....takhle sem se dlouho nebavil deníčku....
Nakonec sme oba usnuli příjemným vyčerpáním....
Ráno jsme se probudili...Vyspaní a čilí. Slunce se svěže opíralo do okenního skla a prosvětlovalo tak celý pokoj. A vůbec všechno vypadalo naprosto idilicky. Vlastně taky bylo.
Já se probudil první. Ještě notnou chvíli jsem sledoval Frankieho,jak spí...Byl tak sladký...a vlastně stále je...Deníčku,vždy a všude...
Když se probudil,strašně krásně se na mě usmál...
Pak jsme oba šli ruku v ruce na snídani. Lidi na nás sice divně koukali,ale lidi to snad ani jinak neumí...
Po snídani vyvstal problém,co budeme dělat dál.
Frank chtěl sice jít nakupovat,ale já si nebyl tak úplně jistý,zda chci jít s ním...

Nakonec sme vyrazili na jezero a půjčili si lodičku...voda byla docela teplá....sluníčko silně přitápělo...a tak Franka napadlo, že by sme si mohli zaplavat.....ale já neměl náladu...něco jako když má ženská svý dny.....byl sem trochu mrzutej....lodičky mě nikdy nebrali...když to Frank viděl....jednoduše lodičku převrhl a už to bylo....oba sme se ráchali....s tím rozdílem, že on plaval a já se topil....ano deníčku je to tak..já neuměl plavat...naštěstí pud sebezáchovy :-DFranka donutil mě polomrtvého vytáhnout a oživit....povedlo se.....no takže výlet se nám zvrtnul a já si léčil rýmu a kašel...ale na druhou stranu sem měl šetrného a pozorného ošetřovatele...takže jak se říká....všechno zlý je pro něco dobrý...

Mohl jsem být rád,že jsem nedostal ještě zápal plic.
A Frankie si to zjevně vyčítal,protože udělal co mi na očích viděl...A to doslova. Opečovával mě,neustále trval na tom,abych byl v teple a nikam mě nepustil. Takže už jsme se tak nějak moc nepromenádovali po horách.
Za nějakou dobu jsme se vrátili zpátky domů... Kluci se stále snažili přijít na to,kde jsme byli a co jsme tam dělali a tak...ale my jim to neřekli...Dost možná to bylo naše tajemství...Naše sladké tajemství...Nezní to krásně,deníčku můj malinkej,slaďoučkej a milovanej...<3<3<3<3
Byl jsem snad ta nejšťastnější bytost na světě...A doufal jsem,že to štěstí nikdy neskončí.
S Frankiem jsme se vrátili do našeho nového,luxusního domu a bylo nám krásně...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Elizabeth Way Elizabeth Way | Web | 28. února 2008 v 18:42 | Reagovat

Jeee, to je dobře že se maj tak rádi...:) Moc jim to přeju a jinak ta story je naprosto náááááádherná, úplně ji žeruXD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama